Z deníku: VZPOMÍNKY
Nevím, jak jsem to brala předtím, ale takhle zpětně si uvědomuju svůj obdiv k ní - jak je bezprostřední, vtipná a romantická duše. To jsem na ni milovala a v tom jsem se s ní ztotožňovala, ač v některých ohledech jen pomyslně. Ta její bezprostřednost někdy neměla konce a to ji občas nepřineslo nic dobrýho. Ale já se s ní díky tomu cítila být sama sebou. Nestydět se za svoje skutky, za svoje sny a projevit se. Tohle všechno jsem si dnes uvědomila, když jsem objevila video, kde mě natáčí. Lekla jsem se. Neměla jsem ani ponětí o tom, že s ní ještě nějaký video mám. Její hlas a smích jsem neslyšela asi 10 let. Chvíli jsem nabírala sílu a pak si to pustila. A kupodivu po tom, co jsem půl hodiny koukala na její zeď na fb a naše fotky a brečela, mě to uklidnilo. Bála jsem se, že mě to sejme. Ale mě to prostě uklidnilo. Slyšet ten její specifickej smích, tu naši puberťáckou mluvu....vrátilo mě to zpátky na zem. Protože to bylo reálný a vlastně jsem si na ten smutek najednou nepřišla sama....
