Z deníku: VZPOMÍNKY

 Nevím, jak jsem to brala předtím, ale takhle zpětně si uvědomuju svůj obdiv k ní - jak je bezprostřední, vtipná a romantická duše. To jsem na ni milovala a v tom jsem se s ní ztotožňovala, ač v některých ohledech jen pomyslně.

Ta její bezprostřednost někdy neměla konce a to ji občas nepřineslo nic dobrýho. Ale já se s ní díky tomu cítila být sama sebou. Nestydět se za svoje skutky, za svoje sny a projevit se.

Tohle všechno jsem si dnes uvědomila, když jsem objevila video, kde mě natáčí. Lekla jsem se. Neměla jsem ani ponětí o tom, že s ní ještě nějaký video mám. Její hlas a smích jsem neslyšela asi 10 let. Chvíli jsem nabírala sílu a pak si to pustila. A kupodivu po tom, co jsem půl hodiny koukala na její zeď na fb a naše fotky a brečela, mě to uklidnilo. Bála jsem se, že mě to sejme. Ale mě to prostě uklidnilo. Slyšet ten její specifickej smích, tu naši puberťáckou mluvu....vrátilo mě to zpátky na zem. Protože to bylo reálný a vlastně jsem si na ten smutek najednou nepřišla sama. Možná zmizel i důvod být smutná. Aspoň na chvíli. Připomněla jsem si to, čím jsem ji rozesmívala a bylo mi z toho tak lehko. Slyšet ji šťastnou.

Dneska jsem potkala její maminku. Proto tohle všechno. Strašně ráda jsem ji viděla. Pozdravily jsme se a objaly. Bylo to krásný a překvapivý. Chvíli jsme si povídaly o nás obou i o ní. Chystá se udělat, z mýho pohledu, obrovský krok - vrátit se zpátky. Do jejich prvního bytu, kde mám největší vzpomínku na její narozeniny v pokoji za zašupovacíma dveřma. To byla první vzpomínka, co jsem si vybavila, když mi o tom návratu řekla. 

Když mi ukázala fotku hrobečku, bylo vidět, že už sotva drží slzy a rozloučila se se mnou. Přitom se o tom bavila s takovým smířením a vypadala v pohodě. 

Šla jsem do květinářství koupit mámě kytku k narozeninám. Jelikož paní květinářka měla očividně víc času než já, v tom prostoji to na mě padlo a snažila jsem se ty slzy udržet. Manžel s dítětem mě tam vyzvedli a šli jsme za mamkou. 

Nevydržela jsem to. Při vystupování z výtahu jsem to vysypala. Jak jsem si mohla myslet, že to bere v pohodě, když ani já po tolika letech nejsem v pohodě a hystericky se v nákupáku rozbrečím.

Manželovi jsem řekla, že jsem potkala její maminku, kterou jsem vlastně skoro od doby, co se to stalo, neviděla.

Dál jsem o tom nemohla mluvit. Nechala jsem si to pro sebe a sama si večer takhle zavzpomínala.

Je mi smutno. Už ne tak často, ale je. Pořád brečim, jako by se to stalo včera, ale už to dokážu líp zpracovat. Nechat smutku volný průběh a je mi zase na nějakou dobu líp. Přijetí a smíření.

Ale díra po nejlepší kamarádce je pořád stejná a po těch letech jsem zjistila, že už to asi jiný nebude.